Kellen pochádza z významnej čarodejníckej rodiny. Za pár dní má absolvovať magické skúšky, lenže on celé roky bojuje so slabnúcou mágiou. Ak skúšky nespraví, bude vylúčený zo spoločenstva mágov a stane sa sluhom, možno dokonca otrokom. Kellen je našťastie chytrý chalan a nebojí sa hľadať nové cesty – hlavne keď mu začne pomáhať záhadná Argosanka Ferius Parfax, ktorá sa bez vlastnej mágie nebojí postaviť ani najmocnejším mágom. Základom je mať vždy nejaký trik v rukáve. Navyše sa Kellen vďaka svojmu neistému osudu zapletie do sprisahania, ktoré znova potvrdí, že dejiny píšu víťazi a spoločenstvo mágov nie je také, akým sa snaží byť. V posledných rokoch série príliš neobľubujem, ale ponuka štafety ma zaujala, tak som sa prihlásila. Zorganizovala ju Lenka, ktorú na IG nájdete pod nickom lena_nox_. A som naozaj rada, že som sa na zoznam štafetárok dostala. Hneď na úvod zdôrazním jednu dôležitú vec: Divotvůrce je YA fantasy, ktoré napísal mladý kanadský autor Sebastien de Castell. Takže ak hľadáte YA fantasy, kde bude najväčší dôraz na lásku a romantiku, tento príbeh nemusí byť vaša šálka čaju. Na vyše štyristo stranách sa autor naozaj venuje Kellenovmu problému s mágiou a jeho snahe nielen prežiť, ale aj si udržať vysoké postavenie. Kellen je síce zamilovaný do spolužiačky, ale v knihe sa to zjaví len občas ako pekný doplnok. Divotvůrce je v prvom rade akčný dobrodružný príbeh, plný sarkastických poznámok, pri ktorých som sa občas dobre pobavila. De Castell má skutočne dobrý rozprávačský štýl a stopercentne mi sadol. Ďalšia vec, ktorú musím vyzdvihnúť, je samotná postava Kellena. Slabnúca mágia ho stavia do nezávideniahodnej situácie, je však odhodlaný spraviť čokoľvek, aby sa nestal otrokom. A keďže mu kúzla nepomôžu, musí zapojiť svoj mozog. Kellen to veľakrát zvláda dobre. Sleduje okolie, rýchlo premýšľa a skúša všeličo, aby zakryl svoju neschopnosť čarovať a unikol pred nepriateľmi. Konečne som teda dostala fantasy s tínedžerom v hlavnej úlohe, ktorý rozmýšľa! Spolu s Tris z Divergencie je to druhá knižná teen postava za posledných pár rokov, pri ktorej som prikyvovala hlavou, že áno, toto dáva zmysel. V knihe ešte vynikali postavy „kočkoveverčáka“ Reichisa a záhadnej Argosanky Ferius. Reichis posunul sarkazmus v knihe na vyšší stupeň a Ferius bola skvelá – ako sama povedala: „Jsem ženská, chlapče. Zřejmě si ještě žádnou neviděl, jelikož ses narodil v tomhle zapadákově, ale jsme jako chlapi, jen šikovnější a s větší kuráží.“ Ferius sa v knihe zjavovala minimálne; o to viac som sa tešila na scény s ňou. Na opačnej strane barikády stoja mladí študenti mágie a členovia klanu, ktorí sú všetci egoistickí a arogantní, a samostatnou kategóriou sú Kellenovi rodičia, ktorí dokázali spraviť veci, pri ktorých som ako matka zúrila. A prečo? Kvôli stupídnemu strachu a tomu, čo povedia ostatní. V knihe autor ukázal, aké nebezpečné je dlhodobé vymývanie mozgov. Dejiny píšu vítazi – a ak nepoznáme pohľad druhej strany, ak sa odnaučíme klásť inteligentné otázky, dostaneme degenerujúcu spoločnosť posadnutú pocitom vlastnej veľkosti, ktorej jediným logickým osudom je, že čoskoro zožerie samu seba. (Neznie vám to povedome…?) V knihe bolo len máličko drobných klišé, nič, čo by stálo za zmienku, preto ma čítanie tak bavilo. Skôr som sa pozastavila na nelogickosťou záverečných skúšok. Mágovia majú byť jednotní, aby sa v prípade potreby vedeli ubrániť pred neustále spomínanými hrozbami zvonka (to vraví ich klanová politika, nie ja), ale už systém boja a rodín ide proti tejto myšlienke. Navyše, vrcholom magického súboja nie je jedným mávnutím ruky odzbrojiť súpera; nie, tu sa ľudia môžu v krajnom prípade zmrzačiť až zabiť. Ako potom majú spolupracovať a usmievať sa na seba, keď sa počas štúdia šplhajú nahor jeden cez druhého? Alebo skúška, pri ktorej musí každý vymyslieť nové kúzlo? K takým inováciám treba skúsených expertov, nie náladové deti. Z technického hľadiska mi ešte nedávalo zmysel písanie kurzívy – prvá polovica vety v kurzíve, druhá napísaná normálne. Nesedelo to so zaužívanými pravidlami pre písanie dôrazu v kurzíve, takže som sa po čase prestala pátrať po tom, čo tým malo byť povedané. A už len pár slov na záver. Divotvůrce je ako úvod do série viac než slušný. Zábavný akčný príbeh ma dokázal vtiahnuť do svojho sveta. Kellenovi som silno držala palce a dúfala som, že sa na konci rozhodne presne tak, ako sa rozhodol. Strašne rada by som si prečítala aj pokračovanie, aby som zistila, kam sa Kellen posunie. Tak ktovie, možno bude štafeta pokračovať. Ak sa vám kniha dostane do ruky, neváhajte a prečítajte si ju. Tipy na fantasy s tínedžermi v hlavnej úlohe:Rozprávka od Stephena KingaStínozem od Petra Strauba
Honza Vojtíšek: “Český horor měl a má co nabídnout.”
Český horor má svojich významných predstaviteľov a jedným z nich je Honza Vojtíšek, ktorý sa jeho propagácii venuje už dlho. Ako editor prispel ku vzniku mnohých antológií, vydal vlastné knihy Kazatel, Ďáblův hřbet (v spolupráci s Ivanom Kučerom) alebo najnovšie knihu Bezejmenná touha. Vydával elektronický hororový časopis Howard a od minulého roka vydáva fanzin Mort. Otázky pre náš portál pripravil hlavne Lukáš Polák a dozviete sa, ako vyzerá spolupráca na románe s iným autorom, čo pre Honzu znamená hudba alebo prečo to nie je sranda zasadiť dej príbehu do stredoveku. A samozrejme kopu ďalších zaujímavostí! Knihu Ďáblův hřbet si napísal s Ivanom Kučerom. Kto prišiel s nápadom na spoločnú knihu? Prečo si do toho išiel?No, nakonec vlastně Ivan. V roce 2013 vydal epub nazvaný Kozí ľudia, příběh, který se z části odehrával během Slovenského národního povstání a z části v tehdešjí současnosti. Mě se hrozně líbila SNP část a začal jsem Ivana trochu otravovat s tím, že by se mi ty titulní postavy líbily ve středověkém příběhu. On mi na to odpověděl, ať to tedy napíšu, což jsem si, samozřejmě, nedovolil a napsal mu to. Tak pak nadhodil, že to můžeme napsat spolu. Chvíli jsme se o tom bavili, zjistili, že máme nápady, které se dají propojit dohromady a už to jelo. Šel jsem do toho, protože jsem si chtěl vyzkoušet i společně napsaný román. Měl jsem do té doby zkušenosti jen se společně psanými povídkami a ta s Ivanem se psala bezproblémově. Ako sa vlastne tvorí spoločná kniha? Aké bolo rozdelenie? Jeden prišiel s nápadom a druhý s postavami? Alebo ste mali postavy rozdelené a každý si písal “svoje”?To je asi hodně relativní a záleží na spoustě faktorů. Funguje to tak i u povídek, jednu společnou jsme stihli během pouhých pěti dní od nápadu po konečnou verzi bez problémů, u jiných to drhlo a některé se ani nedopsaly. U románu je to komplikovanější ještě tím, že jde o rozsáhlejší formu. Navzdory tomu, že jsme hned od začátku společně budovali koncepci, kostru a pořadí jednotlivých událostí, včetně charakterů a jejich osudů a označovali si, kdo by co chtěl psát, a ještě, než jsme se pustili do opravdového psaní, vytvořili několikastránkový koncept, nevznikal Ďáblův hřbet úplně lehce. U mě se to v jednu chvíli dostalo dokonce do situace, kdy bych to psaní zastavil, kdybychom s románem už nebyli tak daleko, jak jsme byli a kdybych si nemyslel, že je ten příběh skvělý. Ono na tak velkém rozsahu ukočírovat dva autorské přístupy není jednoduché. Je taky pravda, že po dopsání románu jsme s Ivanem spolu nějakou dobu takřka vůbec nekomunikovali. Ale už je to za námi. Po prečítaní knihy som mal pocit, že ide o dobré “béčko”. Nebojí sa brutálnych scén, sexu, dokonca pár znásilnení, či gore. Bolo cieľom, aby kniha pôsobila krvavým a brutálnym dojmom?Hned od začátku nám bylo jasné, že tohle nebude pozitivní příběh, ale temný, krutý a nemilosrdný. On sám takový chtěl být a my jsme neměli chuť ani sílu se mu bránit. On v podstatě vlastně ani jiný být nemohl a nemohl dopadnout jinak, než dopadl. Myslím si, že pokud bychom se to pokusili změnit a nasměrovat ho jinam, příběhu bychom jen a jen uškodili. Když jsme knihu nabízeli jednomu nakladatelství, odmítli ji, že je strašně negativní, že v ní není nic pozitivního. Přesně takhle jsme to ale chtěli, na tom jsme se s Ivanem shodli a mě ta shoda dost potěšila. Ďáblův hřbet je miesto na Morave. Bol si tam? Prečo sa práve tam odohráva príbeh?Tohle mi přijde docela zábavné. V mém pojetí se příběh odehrává pořád na Slovensku. Vlastně jsme s Ivanem neřešili, jestli se dřevorubci při své práci dostali nakonec až na Moravu. Jako možné to je, ale podle mě děj hranice Slovenska neopustil. V Trenčíně jsme v roce 2008 hráli s kapelou. Mimo město jsem však nebyl a v okolních lesích už vůbec ne. Ostatně, po přečtení Ivanovy tvorby mě u vás do lesa nikdo nedostane. Postava kňaza pôsobila odpornejšie ako samotní „kozlí ľudia“. Chcel si poukázať, že náboženstvo je horšie ako prírodné monštrum?Vlastně asi nakonec jo. Protože přírodní monstra se řídí instinktem, věřící člověk ne. Náboženství je myšlenkový konstrukt, který člověku není vrozený, musí ho přijmout, případně je k němu veden od narození. O náboženství se dá přemýšlet, vlastně je to čistě koncept víry – buď to přijmeš, nebo ne, i proto se tomu říká víra. Jo, kněze jsem si užíval, poslední dobou mě nesympatické postavy docela baví. Šlo mi jeho prostřednictvím ale hlavně o to, ukázat, jak se lidi nechávají lehce svést a že vlastně i dneska spousta lidí, než aby uvažovali sami, raději si nechají říct od jiných co a jak, jestli je něco dobré nebo špatné a jak k tomu mají přistupovat – proto je tak v oblibě jakýkoliv koučink, různé knihy o osobnostním rozvoji, ale vlastně jsem zjistil, že spousta lidí takhle přemýšlí třeba i u výběru knih a filmů. Než aby si vytvořili vlastní algoritmy o co se zajímat, dají na různé recenze a procentní hodnocení, prostě si nechají říct, co číst a na co koukat. A takhle jsem vnímal toho kněze. Taky, samozřejmě, i jako kontrast náboženství a přírody, když se mnozí věřící dost často ohánějí tím, co je a není proti přírodě. No a já kozí lidi vždycky vnímal jako „kladné“ postavy. Odkiaľ prišiel námet/nápad na samotných kozlích ľudí?To je Ivanova práce, viz odpověď na první otázku. Tedy otázka spíše na něj. Vydával si časopis Howard, čo sa stalo, že si s tým skončil? No, nevydával jsem ho sám, podílelo se na něm více lidí. Obecná verze konce je, že nám odešel grafik. Rozšířená verze je, že to mezi námi (ne poprvé) zahřmělo v komunikaci a on se rozhodl, že to už dál dělat nechce. Takže za to vlastně můžu já. Se mnou je to mnohdy těžké, to nepopírám. Chvíli jsme hledali náhradu, ale popravdě, sázet a graficky zpracovávat každého čtvrt roku přes sto stran časopisu jen tak ve volném čase zadarmo, to chce prostě entuziasmus hraničící s šílenstvím. A to nemá každý. A možná už Howard řekl a vykonal vše, co měl, chtěl a na co měl možnosti. Jsem rád, že spousta lidí, co pro Howard něco dělala, v tom pokračuje někde jinde. Minulý rok si prišiel s ďalším časopisom Mort, ktorý je viac “old school” a má až punkovejším formát. Prečo si sa do toho pustil? Čo v ňom nájdeme?Tak mě bylo jasné, že nevydržím nic nedělat. Howard mě bavil, z větší části jsem ho dělal hlavně pro sebe. No a když skončil, netrvalo mi ani moc dlouho uvědomit si, že bych chtěl v něčem podobném pokračovat. Věděl jsem, že nechci dělat žádný blog ani videa, tohle mě nebere