Spisovateľka a novinárka Eva Michorová pochádza z Kladna. Vyštudovala žurnalistiku na Karlovej Univerzite a prispievala do mnohých časopisov. Vydala dievčenské i ženské romány, má skúsenosti aj s literatúrou faktu. Naposledy jej vo vydavateľstve Epocha vyšla kniha Zpověď stárnoucí trosky, která má psa, o ktorej sme písali aj na našom portáli a uverejnili sme aj recenziu. Tentoraz vám prinášame rozhovor s autorkou – samozrejme, hlavne o knihách a písaní.
Vaša najnovšia kniha Zpověď stárnoucí trosky, která má psa je humoristicko-satirický román o každodenných zážitkoch (a trápeniach) hrdinky, ktorá oslávi päťdesiat rokov a nastúpi do novej práce v redakcii časopisu pre dámy. Čo Vás inšpirovalo k napísaniu knihy?
Inspirovala jsem se zcela obyčejně životem kolem sebe. V prostředí novin a časopisů, často poměrně absurdním, působím dlouhé roky. Začínala jsem někdy v pravěku v týdeníku Poldi SONP Kladno Kladenský kovák. Zabrousila jsem dokonce i do legendárního Dikobrazu, jehož vydavatelem byl Ústřední výbor KSČ. V takových kulisách najdete inspiraci cobydup. Znám i časopisy pro ženy, bývá tam veselo.
Zpověď má netypickú hlavnú hrdinku – Dita má päťdesiat rokov a je dosť pasívna a ustráchaná. Aj vďaka tomu však na mňa pôsobila originálne a sviežo, pretože trend je jasný: hrdinka má byť mladá, akčná a sexy. Prečo ste sa rozhodli práve pre takúto hrdinku, ktorá vybočuje zo súčasných trendov?
Myslím, že si dámy, kterým už, opatrně řečeno, není osmnáct, také zaslouží být hlavními hrdinkami. Ostatně právě tato stará dobrá garda stále vášnivě čte, narozdíl od mladých, akčních a sexy, které však bohužel namísto četby zatvrzele hledí do mobilních telefonů.
Kniha je plná komických a tragickomických zážitkov a epizód. Ako vlastne vznikala – odkiaľ pochádzajú všetky tie vtipné námety?
V časopisech pro ženy se leccos zažije. Tak například šéfové mívají svérázné požadavky, anebo celebrity, o nichž se v časopisech pro ženy donekonečna píše, se občas vzbouří a rozzuřeně telefonují, že se o sobě dočetly sprostou lež. Ženy vyhrožují soudními procesy, muži se chtějí prát.
V Zpovědi je množstvo pestrých postáv. Ktorú z nich máte najradšej?
Mám ráda šéfredaktorku Jiřinu Drobnou. Chtěla bych být jako ona. Nikdy to nevzdává. I když si připadá stará, osamělá, zralá na vyhazov, bez peněz a bez sebemenší naděje na nalezení toho pravého, i když se hroutí, naříká a srdceryvně pláče, pokaždé se znovu vzchopí, odrazí ode dna a kráčí dál.
Aké sú Vaše skúsenosti so psami? Podobajú sa na tie opísané v knihe?
Miluji psy a stromy, starý rod hajných Kolských z Rakovnicka, z něhož pocházím, se ve mně nezapře. Jenže ti hajní uměli se psy perfektně zacházet, vycvičili si je, zatímco můj pes si vycvičil mě. Poslouchám ho na slovo. Aby ne, když se jmenuje Šéf. Právě ve Zpovědi stárnoucí trosky, která má psa, jsem se snažila vylíčit, jak mi pes šéfuje a jak mě tyranizuje.
Písať humorne ladené príbehy je veľmi náročné, pretože je jednoduchšie čitateľa rozplakať, ako rozosmiať. Zpověď stárnoucí trosky, která má psa nie je Vaša jediná vtipne ladená kniha. Aký je Váš vzťah k humoru?
Bez humoru se nedá žít, tak jako bez vzduchu. Naštěstí mě odjakživa obklopovali lidé se smyslem pro humor. S tátou byla vždycky neuvěřitelná legrace, dokonce i s mámou, ač na první pohled působí jako suchá seriózní učitelka.
Vydali ste niekoľko dievčenských románov, prvé z nich v polovici 90. rokov. Sledujete tento žáner? Ako sa podľa Vás zmenila literatúra pre dievčatá za posledné roky?
Obávám se, že se knížky pro dívky změnily stejně, jako se změnila doba. Dnes by se můj někdejší oblíbený dívčí román Stanislava Rudolfa Kopretiny pro zámeckou paní jmenoval Notebook pro holku z loftu.
Ako Vám pri písaní pomohla vyštudovaná žurnalistika a skúsenosti z redakcie časopisov?
Určitě mi škola i práce v redakcích pomohly, ale pravda je, že jsem grafoman. Musím pořád psát. Psala bych, i kdybych se vyučila kamnářkou, což bych ve skutečnosti nezvládla, protože jsem extrémně nešikovná.
Ste spoluautorkou knihy Přinesl nás čáp, asi o rodičovstve a výchove. Ako ste sa dostali k takémuto projektu?
Kdysi dávno jsem se seznámila s paní doktorkou Martou Brtníkovou, jednou ze zakladatelek sexuální výchovy u nás. Byla to vzácná žena, velká milovnice koček a klobouků. Dělala nesmírně smysluplnou práci, mimo jiné vysvětlovala rodičům, jak odpovídat na zvídavé otázky jejich puberťáků, a vysvětlovala také dětem na školních besedách, jak se vyrovnat s dospíváním. Některé dětské dotazy si pamatovala celý život. Holčičky se třeba ptaly: „Paní doktorko, nevíte, kolikátá láska je ta pravá?“ Nad tím se musela poctivě zamyslet. Odpověděla, že ta poslední.
Ako sa podľa Vás zmenilo rodičovstvo, keď porovnáte obdobie vydania knihy Přinesl nás čáp, asi s dneškom?
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme to rodičovství brali podle mého názoru kapánek sportovněji, s větším nadhledem a menší úzkostlivostí. Také nebylo zvykem, aby dítě rodičům poroučelo. Dnešním dětem by prospělo méně takzvané svobody a více disciplíny. Protože bez disciplíny se člověk propadne do chaosu, a to může být pro jeho další vývoj nebezpečné.
Máte dlhoročné skúsenosti s vydávaním kníh. Ako sa táto oblasť zmenila, keď porovnáte napríklad s druhou polovicou 90. rokov?
Je to jako všude. Velké nakladatelské domy požírají ty malé a menší. Dřív byla kniha malý zázrak, zákusek, dnes se bere jako zboží. V lákavých obalech se někdy schovává šunt. Ale zas narozdíl od knižních čtvrtků, kdy se za socialismu táhly před knihkupectvím dlouhé fronty na kuchařky a detektivky, seženete dnes cokoli, na co si jen vzpomenete.
Prezradíte na čom, práve pracujete?
Velmi ráda. Právě odevzdávám do nakladatelství Epocha knihu Láska za časů socialismu. Vypráví o ospalém městečku pod hradem a o zdejších dívkách a ženách, nešťastně zamilovaných do nevhodných mužů, na které by z politických i mnoha dalších závažných důvodů správně neměly ani pomyslet. Píší se osmdesátá léta minulého století a klid v městečku je jen zdánlivý, protože láska je mocná čarodějka, schopná ženy vykolejit ze zajetých drah.
Aké knihy rada čítate? Ktorí sú Vaši obľúbení autori?
To je těžká otázka. Vysypu tři knihy, které mě zrovna teď napadly. Na Větrné hůrce Emily Brontëové, Sběratel Johna Fowlese a Na východ od ráje Johna Steinbecka. A ještě, abych nevynechala naše velikány, cokoli od Radoslava Nenadála.
Ako ste sa dostali k písaniu kníh?
Píšu, dá se říct, ze zoufalství. Čtyři z pěti psychiatrů vám poradí vést si deník, utřídit si myšlenky a vypsat se z proher, zmatků a žalů. To je můj případ. Velice mi to pomáhá.
Venujete sa aj nejakým ďalším kreatívnym činnostiam?
Naštěstí pro svět neskládám hudbu a nemaluji. Líbí se mi tanec, ale nemám talent. Když si vzpomenu, jak jsem pokaždé v tanečních upadla při valčíku, je mi jasné, že ze mě Isadora Duncanová nikdy nebude.
Máte dve dospelé deti – čo vravia na to, že píšete knihy? Vydajú sa raz vo Vašich stopách?
Děti jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo. Díkybohu se v mých stopách nevydaly, dcera je lékařka a syn právník. Dcera mi zrovna nedávno nadávala, protože se, opravdu nevím proč, v jedné z postav v knize poznala. Ujistila jsem ji, že je to podobnost čistě náhodná, ale nadává pořád.
Čo rada robíte, keď si chcete oddýchnuť?
V takovém případě musí člověk utéci co nejdál od počítačů, mobilních telefonů a televizních obrazovek, do lesa nebo do tiché hospody s dobrým pivem. To jsou dvě nejvhodnější místa k dokonalému odpočívání.
Prečítajte si článok k vydaniu knihy Zpověď stárnoucí trosky, která má psa aj recenziu knihy.
Rozhovory s ďalšími spisovateľmi:
Andrea Paráčová: „V dokumentoch nevidím len fakty a udalosti, ale aj osudy ľudí.“
Michaela Ella Hajduková: „Snažím sa s každou knihou zlepšovať.“
Peter Šloser: „V každom človeku sa skrýva policajt.“
Predstavujeme finalistov Ceny Fantázie: Tomáš Slobodník
Predstavujeme finalistov Ceny Fantázie: Mária Hanúsková
