Spoznajte Vnitřní svět fousatého dítěte

22 mája, 2025
-

Spoznajte Vnitřní svět fousatého dítěte

V októbri 2024 vyšla vo vydavateľstve MaHa pozoruhodná kniha s názvom Vnitřní svět fousatého dítěte. Jej autor, Petr Franka, sa rozhodol ísť na trh nielen so svojou kožou, ako sa vraví, ale predovšetkým so svojou dušou. Kniha je totiž autobiografickým rozprávaním o živote muža s hraničnou poruchou osobnosti a sociálnou fóbiou. Vďaka jeho rozprávaniu dokáže čitateľ nazrieť do uvažovania a vnútorného sveta ľudí, ktorým podobné trápenia komplikujú každodenný život.

Oficiálna anotácia:
Sny, představy a fantazie. V přecitlivělém nitru věčně střízlivějícího, nešťastně zamilovaného Petra jsou zakořeněny tak hluboko, že se pro něj staly hmatatelným světem. Noří se do hloubky temných melodií a představ, které promítá do svého okolí. Reakce lidí vysílají do jeho duše nejasné signály, kterým chce porozumět, a tak je opatřuje různými verzemi reality. Je uvězněn v paradoxu, kde samota bolí a společnost nahání strach. Ve zlomovém momentě si ale uvědomuje, že s tím musí něco dělat. Ocitl se totiž v rukou odborníků. Má tedy možnost naučit se žít skutečný život ve skutečném světě. A tak se alespoň jednou v životě rozhoduje správně a chytá se příležitosti. Jenže jeho přecitlivělost ho pronásleduje doslova na každém kroku. Dokáže se Petr s touto vlastností cítit jako pravý chlap? Může tak být vnímán? A dokáže se tak i chovat? Snaží se zapojit do běžného života a budovat stabilitu s pomocí umění, cvičení a přísné abstinence. Představy a strach ale nemizí. A neopouští ho ani špatná rozhodnutí. Stejně tak ani vzpomínka na jeho velkou lásku. Byla to ale skutečně láska? V tomto autobiografickém románu Petr se smyslem pro sebemenší detail popisuje prožitky člověka s hraniční poruchou osobnosti a sociální fobií, boj se strachem a svědomím a v rámci psychoterapie se vrací ke svým trestuhodným činům z minulosti.

Prinášame krátky rozhovor s autorom – Petrom Frankom:

Čo Vás priviedlo k rozhodnutiu napísať Vnitřní svět fousatého dítěte? Už z anotácie je jasné, že čitateľovi umožňujete nazrieť hlboko do Vášho vnútra, a to sa nepíše ľahko.
Všechno to začalo nenadálou touhou popsat kontrast. Ještě jsem ani nevěděl, jestli se o něj chci s někým podělit, ale cítil jsem potřebu přenést ho ze svého nitra do reality. A jak jinak to udělat, než pomocí slov? Ale abych to trochu upřesnil: Zrovna jsem se necítil psychicky dobře, protože mi nesedla změna medikace. Snažil jsem se tedy pátrat v paměti, abych z ní vytáhl několik let starý pocit, který byl způsoben také změnou medikace, ale měl úplně opačný charakter. Chtěl jsem znovu pocítit euforii. Chtěl jsem se vžít do svého starého já, abych měl šanci odpoutat se od přítomné deprese.
Musím říct, že vytahovat pocity z hloubky na povrch, přeměňovat je ve slova, mě moc baví. Nikdy se mi nepíše lehko. Nikdy se to neobejde bez intenzivního přemýšlení, často ani bez emocí. Ale kdybych se měl zamyslet, jestli se mi něco píše lehčeji než něco jiného, tak je to určitě překonávání vzdálenosti mezi intenzivními pocity a slovy. Překonávání vzdálenosti, která je mezi hloubkou a povrchem.

Otvorene hovoríte o hraničnej poruche osobnosti, sociálnej fóbii, precitlivenosti. Mnohí nerozumejú týmto pojmom alebo ich nepoznajú. Ako by ste ich vysvetlili? V čom Vám osobne komplikujú každodenný život?
To skoro vypadá, že bych Vám teď mohl přečíst celou mou knížku, protože tohle všechno tam je. Trvalo mi 14 měsíců, než jsem to všechno vysvětlil a bylo na to potřeba 91 tisíc slov. Ale dobře, pokusím se to shrnout do pár vět. Moje přecitlivělost by se dala popsat jako nemožnost (nebo neschopnost) zastavit se někde v půlce a vydržet tam. Jsem vysoko v oblacích, cítím se naprosto skvěle, extrémně pozitivně, a téměř jakýkoliv negativní podnět mě pak prudce pošle k zemi, jako by se oblaka v mžiku rozplynula. Narazím do země a jako by mi mozek chtěl ještě víc zavařit, začnu si vybavovat i další minulé pády a znovu je prožívat. Bolest se vrství jedna přes druhou, jakoby se země otevřela a já padal stále hlouběji a narážel do dalších úrovní dna. Je těžké se od tam dostat. Je mi mizerně. Připadá mi, že se proti mě vesmír se světem spikli a chtějí mě úplně odrovnat. V takových stavech bývám často dost podezíravý. Jsem přesvědčený, že mi chtějí lidi škodit, nebo že se mi smějí. Často myslím na sebevraždu, nebo na destrukci něčeho z vnějšku. Několikrát jsem se s veškerým odhodláním dokonce pokusil skutečně zabít. Jednou jsem skočil z mostu, skočil jsem na jedoucí auto, pokoušel jsem se utopit, umrznout, otrávit, vykrvácet a taky se několikrát pokoušel ulevit své duševní bolesti tím, že jsem se říznul nožem nebo žiletkou, nebo se popálil cigaretou. Většinou to bylo spojené s obrovským strachem z opuštění. Protože tak jak reaguju přehnaně na jiné negativní okolnosti, tak opuštění je tou úplně nejhorší. Každý rozchod s partnerkou ve mně vždy vyvolával obrovské utrpení. Cítil jsem se, jako by ve mně něco umíralo. Jakoby ona umřela. Nikdy už nevidět člověka, s kterým jsme si byli tak blízcí? Svět se vždy úplně změní. Vnímám jinak zvuky, pachy, lidi, sebe, všechno. Život pak prostě neskutečně bolí. Někdy můj mozek vyvíjel na mé nitro tak velký tlak, až mi navodil zvukové halucinace. Součástí toho všeho je nízká sebehodnota a velká tendence k závislostem.
A sociální fóbie? Myslím, že to s tím souvisí.
Představte si, že je vám ve společnosti lidí až tak trapně, že se vám třepe hlas, hučí vám v hlavě, nadměrně se potíte, máte tiky, a jste přesvědčená, že chodíte hrozně divně. Každý pohled se do vás zabodává. Jako by byli všichni přítomní součástí jednoho multiorganismu, který vidí do vaší hlavy a čte tu trapnost, kterou cítíte. Ví dokonce o všech vašich trapasech z minulosti, je šokován a přijde mu to hrozně směšné.
S mnohým z toho stále bojuju, ale je to určitě lepší než dřív. Když si odmyslím jedno zaškobrtnutí, tak už 11 let vůbec nepiju alkohol, už 12 let chodím na psychoterapii, beru 3 druhy léků.

Tieto témy sú v mnohých sociálnych skupinách stále tabu. Ako vnímate vývoj spoločnosti za posledné roky v tejto oblasti? Posúvame sa vpred k väčšiemu porozumeniu? Alebo sa stále nechávame ovládať predsudkami a štandardmi nastavenými v minulosti?
To nemůžu posoudit. Všímám si u mladé generace, že jsou k tomuto mnohdy tolerantnější, než jsem zažil dřív. Ale to jsou většinou cílevědomí, inteligentní, studující kluci z posilovny. Mezi takovými lidmi jsem se dřív nepohyboval. V práci o svých problémech skoro s nikým nemluvím, tak úplně nevím. Neviděl jsem žádnou statistiku, ale můžu říct, že je podle mě pořád dost lidí, co dělají rychlé a hloupé závěry, a těm bych se teda nerad svěřoval.
Všímám si ale, že má spousta lidí s psychiatrickými diagnózami tendenci radit ostatním. Dělají podcasty a podobně. Někdy to vidím jako prospěšné. Často ale zaznamenávám, že se hrnou do témat, na která nejsou kompetentní. Aniž by byli odborníky, tak si troufají diagnostikovat ostatní online, nebo házejí odbornými názvoslovími a umisťují lidi do škatulek. Mnohdy zcela zapomínají na to, že je každý člověk jedinečný, originální. V tom vidím problém zase z opačné strany. Podle mě se v této oblasti dá spolehnout jen na odborníky, kteří roky studovali, dělali si terapeutické výcviky, do detailu zkoumali osudy stovek, tisíců a desetitisíců lidí. Člověk s diagnózou tedy podle mě není aicky tím, kdo by mohl posuzovat a pojmenovávat stavy jiných. Myslím, že by se tito lidé měli spíš zaměřit na vyprávění svého příběhu a jenom nabídnout své zkušenosti. Já to tak dělám. Prostě jen vyprávím svůj příběh.

Knihy s takýmito témami pôsobia niekedy odstrašujúco vo svojej náročnosti a niekedy aj odbornosti. Laicky povedané, Vnitřní svět fousatého dítěte nebude oddychové čítanie. Čo všetko sa bežný čitateľ môže z Vášho rozprávania dozvedieť? Prečo by nemal Vašu knihu prehliadnuť?
O tom jsem nevěděl. Nejspíš to je tím, že s knihami nemám zkušenosti. Přečetl jsem v životě jenom tři. V mé knize může čtenář najít důkazy o škodlivosti alkoholu a nezdravého rodinného prostředí. A proč by ji neměl čtenář přehlédnout? Já nevím. To by snad měli posoudit sami čtenáři. Zatím jenom jedna paní mi napsala, že se jí to čte těžce. Spousta lidí mi píše, že knížku přečetli jedním dechem, že se to čte úplně samo, že měli v dobrém slova smyslu husí kůži z některých slovních obratů, že maluju obrázky slovy, že byli absolutně vtaženi do děje. Ještě mě napadá, že by čtenáře mohly zaujmout ilustrace, které jsem tvořil před lety, v době, která je hlavní dějovou linkou románu. O kreslení se v knize také několikrát zmiňuji.

Ako prebiehalo písanie knihy? Čo Vás bavilo najviac a čo najmenej?
Psal jsem 14 měsíců. A to opravdu velmi intenzivně. Naprosto jsem se do tvorby ponořil. Ve volném čase jsem většinou nedělal nic jiného. Seděl jsem u klávesnice celé víkendy, po práci každý den až do noci. A i mimo volný čas jsem si zapisoval poznámky do telefonu a v mysli byl stále v křesle před počítačem, .. když jsem v práci zaskladňoval materiál, když jsem jel v posilovně na rotopedu, prostě pořád. Bavilo mě to celé od A až do Z. Baví mě přemýšlení. Rád se snažím formulovat věty, najít v nekonečnu forem, jaké jazyk nabízí, tu jednu jedinou vytouženou. Ale lehké to teda nebylo, to musím říct. Často jsem měl dojem, že si hraju na něco, co nejsem, a že na to nemám. Pořád jsem hledal ujištění, že píšu hezky, že píšu jako opravdový spisovatel. Takže moje přítelkyně (dnes už žena) to také neměla lehké.

Kniha má veľmi pozitívne ohlasy – nielen k obsahovej, ale aj štylistickej stránke. Aké sú Vaše spistovateľské plány?
Ano, opravdu velmi pozitivní ohlasy a jsem za ně nesmírně rád. Především mi dělá radost zpětná vazba od odborníků na duševní zdraví. Od psychoterapeutů, klinických psychologů, doktorů,… Jeden (pan doktor Pavel Nepustil) o ní dokonce napsal moc hezkou recenzi do odborného časopisu Psychologie Dnes, kam pravidelně přispívá svými články. Taková odezva mě silně motivuje k další práci.
Ještě ten den, co jsem rukopis dopsal, jsem začal pracovat na druhém dílu. V tom prvním totiž není zdaleka všechno. Přemýšlel jsem i o třetí knize, ale spíš to druhým dílem uzavřu.
Píšu vlastně už rok a jsem teprve v polovině. Ale čtyři měsíce jsem měl pauzu. Nezbýval mi na psaní čas, protože jsem se musel začít věnovat propagaci. A to je teprve práce! Je to opravdu náročné zaujmout lidi, aby si knížku koupili. Hlavně z toho důvodu, že moje jméno vlastně až do vydání knihy jako by neexistovalo. Začínal jsem od nuly. Na sociálních sítích jsem neměl ani jednoho sledujícího. Teď už jich je celkem ( Instagram + Facebook) kolem jednoho tisíce. Je tedy těžké prorazit a dostat knížku mezi lidi. Samo se to neudělá. Ale psaní mě baví tak moc, že mě jen tak něco neodradí. Doufám, že až smrt tomu učiní přítrž. Nevím, co budu psát po dokončení druhé knihy, kde se čtenář nejspíš dočká závěru příběhu, ale určitě něco vymyslím. Já už bez psaní nemůžu být. Miluju to!

Čomu sa rád venujete? Čo Vás baví?
Rád se věnuji psaní. Tímto končím odpověď. Ne, dělám si srandu. Asi před 12 lety jsem se zamiloval do bodybuildingu. Když mi to dovoluje zdraví, tak jezdím do posilovny 4 až 6 krát týdně. Za ty roky jsem přibral 50 kg tělesné hmotnosti. Zhruba polovina z toho jsou čisté svaly. Sport je fakt něco úžasného. Nic nedokáže tak krásně vyčistit hlavu. Rozproudí se krev, dochází k dokonalému okysličení, rostou hladiny hormonů, které mají pozitivní vliv na psychiku. Podle nejnovějších studií má anaerobní aktivita dokonce kladný vliv na kognitivní funkce, protože během ní prý vznikají nové neurony. Sám na sobě cítím, že mi to po posilovně najednou víc „pálí“ (myslí).
K psaní jsem se dostal vlastně díky cvičení. Asi před osmi lety se mi zalíbily poutavé internetové články jednoho kulturisty a začal jsem taky zkoušet tvořit. Už asi 7 let přispívám na stejný web jako on. Jsou to většinou motivační texty, ale někdy rady ohledně diety, nabírání svalové hmoty, o škodlivosti alkoholu a tak podobně. Musím ale říct, že jsem měl psaní vždycky v krvi. Už na základní škole mě moc bavila čeština. Literatura teda ne. Jak jsem říkal, vůbec nejsem horlivý čtenář. Ale rozbory vět a pravopis mi vždycky docela šly. Ve fázích zamilování jsem rád psával básničky a taky jsem si v pubertě nahrál vlastní rapovou audiokazetu. Ostatně rýmy se tu a tam objevují i v knize. A v té druhé rozpracované také.
Jinak mě taky baví tvorba animací. Rozpohybování fotek. Jsem schopen tomu věnovat spoustu energie. Tento koníček jsem uplatnil i během propagace knihy. Tvořil jsem 15sekundové reely. Jeden mi vždy zabral skoro celý den. Mým majstrštykem bylo video, kdy knížka jela v televizi po podlaze z kuchyně a když se přiblížila, tak vyskočila z obrazovky. Mrkněte na to. Všechna videa mám na profilu na Instagramu a také na facebookové stránce (viz odkazy pod rozhovorem). Na těchto platformách mám vlastně i dojmy čtenářů a vše okolo knihy, včetně úryvků.

Povedali o knihe:

MUDr. Přemysl Suchomel: „40 let jsem pracoval v Psychiatrické nemocnici v Havlíčkově Brodě, z toho 30 let jako primář a psychoterapeut na psychoterapeutickém oddělení, které jsem zakládal a kde se léčili pacienti s úzkostnými a depresivními poruchami a poruchami osobnosti. Proto jsem byl obzvláště zvědavý na autobiografickou knihu Petra Franka. Ona ale předčila moje očekávání. Už jazyk, kterým je psána, prozrazuje literární nadání autora a jistě bude na místě, když bude pokračovat ve spisovatelské činnosti. Ale zejména ten obsah je pozoruhodný. Protože jsem setkal s nesčetnými pacienty s podobnými potížemi, ocenil jsem brilantnost sebereflexe autora a popis vnitřních prožitků, které tito pacienti mívají a které zdaleka nedokáží takto pojmenovat. Myslím si, že tato kniha by měla být doporučována takovým pacientům, protože budou pak moci lépe uchopit své prožitky a budou moci i zažívat, že se svými pocity nejsou sami. Ve své psychoterapeutické praxi- skupinové i individuální- bych si přál mít takové pacienty s touto mírou sebereflexe, protože i mně by se s nimi lépe pracovalo a dosáhli bychom společně rychleji a efektivněji terapeutických výsledků. Petře Franku-klobouk dolů před vámi !!!“

Pavel Nepustil: „Zaujala mě zejména literární kvalita, kterou u podobných silných autentických výpovědí člověk většinou není zvyklý až tak řešit. Obratné zacházení s jazykem, zajímavá kompozice, bohatá imaginace a především autentičnost dělají z knihy nikoliv zápisky psychiatrického pacienta, ale skutečně zajímavé literární dílo. Druhá věc, která mě zaujala, je styl. Nejde o běžné vyprávění o životě. Dalo by se říct, že autor nepíše „o“ svém životě, ale „zevnitř“ svého života. V mnoha pasážích knihy umisťuje čtenáře přímo do svého prožívání, myšlení, vnímání, do svého těla. Nabízí detailní popis toku svých myšlenek, které se proplétají s jeho tělesnými procesy, ty zase zpětně ovlivňují myšlenky, a to vše ústí ve výsledné chování, které je vzápětí podrobováno důsledné analýze, zpravidla kritické. Petrovy interakce se světem tedy vnímáme skrze tento vnitřní mix, v němž není nikdy jasné, co je správně a co je špatně, a tím se nám zobrazuje i tíha Petrova vnitřního světa, která ho opakovaně přiváděla až na rozhraní života a smrti.“ (Z recenzie uverejnenej v Psychologie dnes).

Mgr. Lucia Čemová: „Autobiografický román Vnitřní svět fouzatého dítěte je napínavé, originálne a citlivé rozprávanie o životných zraneniach a náročnej ceste k psychickej odolnosti a abstinencii. Je unikátnou možnosťou nahliadnuť do premýšľania citlivej duše autora a jeho dramatického prežívania situácií, nad ktorými sa človek bez sociálnej úzkosti ani nepozastaví. Kniha čitateľa*ku prevedie dejovými zvratmi, strachom o hlavného protagonistu ale aj meditatívnym spomalením do myšlienkových a pocitových pochodov. Pre ľudí so sociálnou úzkosťou môže kniha slúžiť ako inšpirácia pre pomenovanie svojho vlastného prežívania. Pre okolie a ľudí pracujúcich s klientmi s úzkosťou je kniha pútavou výpravou a možnosťou nazrieť pod povrch toho, čo je pre nás pozorovateľné z vonku.“

Martina Drtílková: „Kniha Vnitřní svět fousatého dítěte od Petra Franky je silnou a upřímnou autobiografií mladého muže, který čelil hlubokým psychickým propastem a postupně hledá cestu zpět ke stabilitě. Autor s neuvěřitelnou otevřeností líčí svůj boj se sociální fobií, pocity beznaděje vedoucími až k myšlenkám na sebevraždu, závislost na alkoholu, násilné konflikty a těžké důsledky svého jednání, jako je pobyt v psychiatrické léčebně. Přes všechny temné momenty však v příběhu probleskuje touha po změně a odhodlání znovu vzít svůj život do rukou. Kniha vyniká detailním vyprávěním a jazykovými obrazy, které čtenáře vtáhnou do autorova vnitřního světa. Každá myšlenka, pocit i událost jsou popsané s takovou hloubkou a autentičností, že máte pocit, jako byste byli přímo vedle autora a prožívali vše s ním. Příběh je poutavě strukturován – střídání minulosti a přítomnosti přináší dynamiku a zároveň nekomplikuje orientaci v ději. Každá stránka drží čtenáře v napětí a nutí k zamyšlení. Největší hodnotou knihy je její lidskost. Autor se nesnaží skrývat své chyby, naopak je odhaluje s bolestnou upřímností, což vede čtenáře k tomu, aby ho nesoudil, ale pochopil. Z jeho příběhu cítíme odvahu a odhodlání, a snad každý čtenář mu bude držet palce, aby pokračoval na své cestě ke zdraví a seberealizaci. Vnitřní svět fousatého dítěte je důležitou připomínkou, že psychické potíže jsou součástí života mnoha lidí, a přesto o nich víme tak málo. Tato kniha může otevřít oči těm, kteří psychické problémy nechápou, a pomoci jim uvědomit si, že za každým člověkem se skrývá jedinečný příběh, plný bojů i naděje. Doporučuji ji každému, kdo má odvahu nahlédnout do hlubin lidské duše a hledat v ní krásu i bolest. Tato kniha není jen autobiografií – je důkazem, že i po pádu může přijít nový začátek.“

Viac o knihe:
Recenzie čitateľov na stránke Knihy Dobrovský
Recenzie čitateľov na stránke Knižní klub
Facebooková stránka autora
Instagram: hpo_ocima_hranicare